Zápisky kapitána č. 0170

Rozhodně si nemůžu stěžovat, že by nebylo co na práci, protože nejen, že zakázek je v současné době dost, ale dost toho mám i ve své prozaické tvorbě. Sice nevyšla snaha dostat se do sbírky postapokalyptických povídek, ale dostal jsem jinou, poměrně konkrétní nabídku – mám se stát součástí týmu, který tvoří magazín „Lemure“ a především příběh na pokračování, „Lemuriádu“. Poslední tři týdny jsem se snažil načíst všechny předchozí příběhy, je to celkem 20 dílů, abych měl jakés takés povědomí o tom, jak je příběh směřován, jakým stylem je spíše psán a kde bych měl navázat. Konečně jsem se pustil do psaní a překvapivě, i když je to něco „na zakázku“, mě psaní samo o sobě baví. Když se člověk u psaní třeba i zasměje, je to to nejlepší, co se mu může stát. Psaní prostě člověka musí bavit, a je pak jedno, jestli vytváří svůj příběh, nebo navazuje již na něco, co celkem rozsáhle rozpracovali jiní.

Kromě toho, že jsem se pustil do své vlastní „Lemuriády“ a hraji si s postavami jiných, samozřejmě jsem neopomněl ani tvorbu vlastní. Třetí díl „Agentury“ se pořádně rozjíždí a vypadá to na to, že to bude zatím díl nejdelší, čímž nám první kniha docela nabobtná. Jsem rád, protože mám několik ohlasů, že „Mrtví kráčí po zemi“ byla poměrně krátká kniha. Příště toho snad bude víc. Jenže vzhledem k tomu, že chci jako druhou knihu vydat příběh „Nikdy se nepřestala usmívat“, která je co do počtu stránek vlastně stejně rozsáhlá jako „Mrtví kráčí po zemi“, na větší počet stan si budete muset ještě počkat. Mimochodem, korektury příběhu „Nikdy se nepřestala usmívat“ pokračují celkem úspěšně a do měsíce by mohla být první korektura kompletní. V tomhle jsem se ale naučil raději nic neslibovat.

A teď už k článkům, co jsem tenhle týden publikoval. Nejprve ve Filmovém deníku: